JAK JSEM SE ZAMILOVAL DO KRAKONOŠE

Je tma a zima, 1 hodina ráno, sněží i když je půlka června, námraza na žulovejch balvanech s přísně chráněnym lišejníkem se obrovsky smeká pod nohama a to nejsou ještě po 45 kilometrech ani v půlce. A voda všude na mně i okolo, jen ne v lahvi na prsou.

Tenhle příběh je z našich hájů, ze mě. Mám za to, že za životním dobrodružstvím není potřeba lítat za louži, nebo sbírat v zahraničí body na UTMB. Dost jsem vybíral, co na svůj článek vyberu a došlo mi, že to musí být něco, co se mě vevnitř dotýká nejvíc.

A to je rozhodně cesta k sobě díky závodu Krakonošova stovka, pro zasvěcené taky jako “Krakonošovo utrpení jak nahoře, tak dole”.

 

 

Na začátek si pojďme jen říct, že tenhle článek není návod a je o mně a mojí cestě. Neslouží jako instrukce k tomu, jak být úspěšným sadomasochistou, natož jak trénovat na ultramaratony. Ale doufám, že třeba pomůžu předat něco silnějšího, co zvětší neutuchající plamínek, kterej máme každej z nás v sobě, a dodám odvahu k tomu si splnit sen, kterýho se třeba zbytečně bojíte.

Jako malej jsem měl tři pneumatiky okolo břicha a při lehnutí si na bok se můj milovanej pupík plynule napojil na koberec v obýváku. I když mi láska k Legu a vášeň pro výdrž v čemkoliv náročnym zůstaly, s pupíkem a hlavně se svojí leností jsem začal pracovat na střední (díky Petřínu a výběhům na něj během tělocviku). Když si moje zabedněná býčí hlava něco usmyslí, tak dokáže zbytek (bolest) dát lehce stranou. A běhání mi umožnilo s tímhle v životě pracovat.

 

 

Začátky nebyly hezký. Často jsem se budil řezavou bolestí z křečí v nohách během nocí po běhání, ale zamilovával jsem se do práce se sebou víc a víc. Našel jsem novej svět, tak lehce dostupnej a přitom naprosto nedotknutej. Dítě z paneláku poznává intenzivní pohyb.

Na střední pak přišlo pár závodů do 10 km, kde jsem býval s přehledem poslední. Až mi jeden učitel řekl o pochodu Krkonošema na 100 km. Limit 23 h a že je to pěknej vejlet horama, když hodně chceš a našlápneš to dobře tak na Sněžce stihneš východ Slunce.

Znělo to úplně směšně, kdo by to dělal dobrovolně? Chodit 23 hodin. Ale byl tam i běh na 25 km a to se mi líbilo jako nová výzva.

No a bez prodlužování, jasně, za 3 roky jsem stál na startu první stovky.

Neuběhl jsem nikdy víc než hodně pozvolných indiánských 32 km a nějak mi nedošlo, že to bude víc jak 3x tolik, navíc prostředím, co jsem z většiny nikdy ani neprošel. Prostě jsem věřil (zaplať pánbůh natolik zabedněně), že to je závod o hlavě a ne o svalech. A tělo vždycky bude pod hlavou, protože Kilian, Scott Jurek i Rich Roll to tak říkaj! Takže mi běžně stačilo 16-20 km týdně, občas se projet na silničce a začal jsem s tím vším pro jistotu od března, 3 měsíce před závodem.

Startovní večer (start byl v devět) byl velkej krok do strachu, ale zároveň skvělá zábava. Co tu dělám a fakt tu jsem? Chvíli jsem doufal, že si Pepa Švejnar dělá srandu s občerstvovačkama jen s chlebem se sádlem a cibulí, nebo s máslem a medem. Nedělal. Ani na jedný stanici prasečí tuk nechyběl. Prostě jsem touhle srandou doslova neměl co ztratit.

 

 

Průběh nebudu popisovat. K čemu taky, to si musí každej zažít. Já mám za to, že běhat ultra není o nic složitější, než oběhnout blok. Jde o to si nepamatovat poslední 2 km a neběhat, dokud to nejde ze srdce. Radost, láska, hype, vibe, feel, je to všechno stejný. Vevnitř a pravdivý.

Cíl byl velkej dárek. Nevim za co, asi za odvahu. Doběhl jsem vyčerpanej, bylo hnusný vedro a dlouho jsem byl bez vody. Ale dost mě překvapilo, když jsem zjistil, že z 560 účastníků jsem byl na 15. místě po 13ti hodinách všeho, co Krkonoše tu noc a den měly. Pařák, sněžení, déšť, noční náledí, dehydratace a průjem (ten byl můj teda). Letní romantická procházka horama se vším všudy.

Další roky jsem tenhle závod (spolu s dalšíma ultra) zkoušel znova a znova. Krkonoše jsem poznával každej měsíc, časy se zlepšovaly a regenerace s úbyvajícíma nesmyslama v jídelníčku se zkrátila na 5 dnů po poslední stovce (z měsíce po tý první). Díky tomu jsem si potvrdil a uvěřil, že hlava je nad tělem (nejen doslova) a že když budu dost blbej, tak dokážu cokoliv.

Po posledním Krakonošovi jsem odletěl na dva roky cestovat, běhat a pracovat pod Andama, poznal jsem svoji ženu, narodila se nám nádherná holčička a přirozeně jsem se změnil. Na stovku jezdím už pomáhat, Vrátit zpátky to, co jsem dostal. Díky cestě a Terezce si už nepotřebuju dokazovat mučením těla, že dokážu to, v co věřím. Je mi to jasný a život je fakt mnohem lehčí. Kam jde pozornost, tam jde obrovský množství energie a je jen na mně, kam ji soustředím a jak (pokud vůbec) s ní pracuji.

A pokud do teď není jasný, jak pracovat s energií, tak je tu třeba běhání. Je egoistický a zaplať Pánbůh za to, protože skrz něj (a to je podle mě důvod jeho boomu před několika lety) se lidi dostanou rovnou k sobě, bez oklik a hned. Stačí vylézt ven a hnát se třeba pro nákup, bez hor, bez startovacího čísla. To spojení se sebou tam je lusknutím prstů hned po ruce.

A to byla i zpráva, kterou jsem od Krkonoš poprvé 16.6.2015 dostal a kterou chci předat i vám. Pro mě tím začlo krásný přátelství a do teď se do těchhle hor vracím domů, k rodině a zpátky k sobě. A pokud to půjde, tak chci tohle vše ukázat i naší holčičce, protože jsem horám za to vše do téhle smrti vděčný.

 


Tomáš Kalný

Panelákový kluk, který si našel cestu z gauče až do Hor. Cestuje, fotí, zažívá dobrodružství ve všednostech. tomi nám jednoho dne napsal o stan, který nedostal, ale my jsme dostali podvídání o tom, jak našel cestu k sobě.

Fotky i článek přímo od Toma

krakonozovo.cz

 

 

Zpět do obchodu

Veškeré položky označené "skladem" jsou skutečně skladem, ale nemusí být fyzicky na prodejně. Z důvodu velkého množství zásob máme část zboží na našem odděleném skladu.

V případě osobního odběru doporučujeme vytvořit (nezávaznou) objednávku přes e-shop. Po vychystání objednávky vás budeme neprodleně kontaktovat.