Kyrgyzstán 2023 - část 2. "Splín"
Azbuku neumím, vím jen, že chci vylézt 6000 m vysoký vrchol.
Balím věci a stan. Slunce svítí, motýli létají už časně od rána a pasou se na nádherných kobercích plných květin. Mohutné zasněžené hory se skví za mými zády. Copak ta příroda nechápe, že mám splín a jsem neskonale smutný? Že právě odcházím z nepovedeného výletu, kdy jsem se během tří dnů, nesčetně krát pozkoušel přejít ledovec, jenže…
Před pár dny jsem byl na úplně stejném místě. Vracel jsem se z úspěšného výstupu na horu Golova Orla (5440 m). Z toho bych měl mít radost, jenže protože ona ta hora byla jen vstupní bránou k výstupu a celkovému traverzu hory Kurmudy (6600 m), tak jsem byl spíše hodně skleslý, protože jsem to musel otočit a kapitulovat. Hluboký sníh, prudký sráz, pád do ledovcové praskliny. Ach jo, o tom ale příště.
Problém byl, že ten samý den, co jsem dojel zpátky do města Osh, jsem se ubytoval na hostelu a asi jedna z prvních věcí, co jsem udělal, že jsem se podíval na to video z Golovy Orly. Chtěl jsem vědět, jestli to bylo opravdu tak strašné a jestli si jen mysl nepřibarvila realitu a já nevzdal výstup zbytečně. A světe div se, v tom teple a bezpečí jsem to zhodnotil, že to nebylo tak strašné a že pozítří tam pojedu znovu!
Pravděpodobně prvovýstup touhle trasou. Prudce nahoru a po shnilém kamení přímo vzhůru na vrchol. Pár metrů před vrcholem mě ale zastaví po krk hluboký sníh. Několikrát to zkouším, ale nejde se v tom pohybovat. Z každé strany propast.
Po těch dvou dnech, se ale hodně oteplilo. Poznal jsem to podle toho, že v základním táboře skoro úplně vyschlo jezero a čistá pitná voda nebyla k nalezení už nikde. Ledovec popraskal, všude tekly nové potůčky kalné vody. Několikrát jsem ho prošel skoro až na druhou stranu údolí, kde jsem se poprvé posadil na celou hodinu a donekonečna studoval výstupovou trasu stěnou plnou seraků a prasklin. Dostal jsem z ní strach a vrátil se do základního tábora. Tak se to opakovalo několikrát. Vždy s trpkostí a takovým zvláštním smutkem.
Čtvrtý den odcházím. Změněný, zkroušený, poražený. Kdo jsem? Jsem horolezec, horochodec, objevitel neznámých tras? Neměl bych se přeci jen usadit? Prodat plastové boty i s mačkami? Zkusit něco jiného? Je vidět, že jsem narazil na strop, co jsem schopný dokázat sám. S parťákem bychom se navázali na lano, přehopsali ledovec, vyběhli zasněžený kopec a střídali se ve vyšlapávání stopy v do pás hlubokém sněhu v 6500 m. Ale samotnému mi chyběla odvaha.
I přes černé myšlenky mám vymyšlený další plán. Dnešní den se přesunu do jiného údolí a zkusím štěstí na jinou 6000m horu.
O pár hodin později jedu na korbě nákladního auta. Svištíme po rozbité silnici, kolem běhají stáda koní a ovcí, občas na zelených strání stojí kulatá jurta a kolem ní běhají malé ušmudlané špinavé děti. Se mnou ve větru na plošině křepčí čtrnáctiletý kluk s od slunce spálenou tváří a roztrhanou vybledlou červenou bundou. Blížíme se k hranici s Tajikistánem.
A to je moment, kdy kluk začne dělat zvuky samopalu a ukazuje na zákopy u cesty. Jé, to jsem si zase vybral místo. Tak ono se tu před nedávnem střílelo. Jasně, kdybych tu byl, jen protože pojedu skrz hranice je mě to jedno, jenže já jdu do údolí nikoho při hranici. Pustí mě vůbec dovnitř?
