Mamča na treku - Alta Via den 3

Kromě zvonění kravských zvonců a hrbů pod našimi karimatkami nám k ránu začal narušovat spánek i déšť. Měly jsme jediné štěstí, že pršelo kolmo a nefoukal vítr, takže jsme měly všechny věci suché. Ráno jsem balila jen mokrou stanovou plachtu. Za mírného deště a pořádné mlhy jsme se vydaly dál. Nojo… Ale kam dál? Absolutně jsem nevěděla, kam jdeme. 

Měla jsem pocit, že mám správný směr, ale cesta se pořád neukazovala a já už jsem propadala panice, že umřeme v mlze, uprostřed Dolomit s krávami po boku. K tomu všemu jsme neměly signál a zjistila jsem, že offline mapy se mi prostě nestáhly do mobilu. Jak se jako dostaneme na trasu, když vidím jen dva metry před sebe? Ve chvíli, kdy už jsem přestávala být statečnou matkou, se objevily na obzoru dva obrysy postav s krosnami. Chytla jsem Darinku do náruče a utíkala jsem za nimi. „Hi guys, I love you, you saved our lifes right now“. Dívali se na mě trochu divně, moc si povídat nechtěli.

Konečně jsme byly zpátky na trase a snad šly správným směrem.

Dítě ponořené do mlhy a větru je obtěžkáváno silou, která se rovná tíze pošramocených nervů jeho matky (to je takový mateřský Archimedův zákon, Viktore byl bys na mě hrdý). Zkrátka všechno tohle nepohodlí způsobilo extrémní dětskou prudivost a ufňukanost, a není se čemu divit. Sestoupaly jsme k chatě Sennes, potkaly tady další krávy, které byly úplně jiné, než ty krávy, které nám chtěly spást stan (existuje nějaký atlas krav? Docela by mě zajímaly ty druhy), měly dlouhé úzké rohy a vypadaly naštvaněji.

U chaty jsem dala Darinku do nosítka a hned jí bylo veseleji. Naštěstí jsme šly docela po rovině, takže mě těch 40 kg váhy tížilo o něco míň, něž kdybychom se škrábaly do kopce. Zasloužila si to, hned byla veselejší a za chvíli usnula. Já jsem s lehkým funěním, častými zastávkami a vyptáváním na trasu (pořád nemám signál), pokračovala dál. Všichni jsou v horách moc ochotní, a dokonce jsem začala slízávat smetanu já jako „strong woman“. Dítě se nese, takže už není star. Už fakt potřebuju ty offline mapy! Všechny trasy v Dolomitech jsou červené! To jako fakt Italové neznají ani základní barevnou škálu???

Když se Darinka trochu vyspala, začala pořádná zábava. Šly jsme hodně z kopce, zlepšilo se počasí, a to znamená vždy jen jedno – skluzavku. Darinka si z kopce na kamínkách dělá „klouzavinu“. V praxi to vypadá tak, že ji držím za ruku, ona se každou chvíli sklouzne po šutrech nebo dělá, že lyžuje a mé klíční kosti trpí více, než když ji nosím. Takhle jsme se doklouzaly až do Pederü. Tady stál obrovský hotel a u něj dětské hřiště!!! To je sen. Ráj s houpačkou, dřevěným autem, korytem s vodou a dřevěným skřetem, ve kterém se Darinka skoro celá vykoupala. Zatímco ona si blbla na hřišti a vůbec mě nepotřebovala, já jsem sušila plachty a konečně objevila malinko signálu tak, abych prozkoumala trasu dál.

Po asi půl hodině jsem sbalila suché plachty, vytáhla dítě ze studny a pokračovaly jsme obr kopcem zase nahoru. Cestou jsme potkaly dva Čechy Leňu a Míšu – „Ty jsi určitě Darinka!“. Úplně jsem zapomněla, že jsem v chatě Rifugio Bella nechávala v návštěvní knize vzkaz, že tam ta moje tříletá hvězda došla po svých až od Lago Di Braise. Vyfotili si nás a trošku mě postrašili velkým deštěm, který má přijít v pět hodin večer. No… Snad už budeme do té doby někde schované. Přinejhorším snad budeme moct přenocovat v nějaké chatě. S Leňou a Míšou jsme si slíbili, že se určitě ještě potkáme a vydali jsme se po svých vlastních dobrodružstvích. Po velkém stoupání se nám na chvíli objevila rovina. Nicméně začaly zase padat mokré kapky. V rámci našeho urychlení (aspoň jsem myslela, že nás to urychlí), jsem vzala Darinku zase do nosítka. Fakt jsem nechtěla nějak moc zmoknout. Pokračovaly jsme v cestě k chatě Rifugio Fannes, Cestou jsem si trochu sáhla na dno a totálně vyčerpaná jsem shodila krosnu a dítě až ve Fannes. Udělalo se zase krásně a Darinka objevila dřevěného medvěda, se kterým se musela vyfotit a potok, ve kterém se zase musela vymáchat. Daly jsme si chvíli pauzu a pak pokračovaly v hledání noclehu.

 V první chatě Lavarella měli plno. Měla být levnější, a tak jsem ji zkusila jako první. Počasí se ve vteřinách měnilo a bylo jasné, že za chvíli začne ten slibovaný slejvák v pět. Málem jsem se rozbrečela a říkala jsem, že klidně přespíme na podlaze. „No, sorry…“. Ok, rychle jsme přeběhly k druhé chatě a začala jsem znova vyjednávat. Na recepci byla paní, která totálně nerozuměla angličtině, ale já jsem pochopila, že volno nemají. Naštěstí si zavolala na pomoc slečnu, která nám hned za šílené peníze dává pokoj s polopenzí (jinak to nešlo). Byl to asi můj nejdražší nocleh v životě a pokoj vypadal jako skautská ubytovna s poschoďovými postelemi. Daly jsme si sprchu a šly na večeři. Na večeři jsem pochopila, proč jsme platily tolik peněz. Čekalo nás asi pěti-chodové menu, které jsme nemohly skoro sníst. Totálně přecpané a čisté jsme si lehly do postele a poslouchaly bubnování deště na okno.

 
1. část

Míša Patáková

Míša je učitelka ve školce, tanečnice, motorkářka a hlavně matka, které se s mateřstvím přetočil život vzhůru nohama, a kromě své dcery se zamilovala do hor. Celý život byla zavřená na tanečním sále a ve volných chvílích utíkala ke své motorce. Na motorku ale mimino neposadíte, takže začala chodit po horách. Vydala se na přechody všech možných hor na Slovenku i v Česku, až si jednou řekla, že potřebuje víc a vydala se, i s tříletou Darinkou, na přechod Alpských Dolomit.