Mamča na treku - Alta Via den 4
Darinka je miláček celé chaty. Všichni na ni dělali obličeje a od mladého číšníka dostala na cestu lízátko. Po luxusní snídani, kterou si Darinka hodně užila – ochutnala snad všechno, co tam měli – jsme se vydaly stoupáčkem k Lago Di Limo.
Původně jsme chtěly u jezera spát, ale počasí to bohužel nedovolilo. V chatě jsem si ale stáhla konečně ty offline mapy, takže už se neztratíme. Mělo to tak být. 😊 U jezera jsme potkaly obrovský pomalovaný šutr ve tvaru žáby, na který Darinka samozřejmě musela hned vylézt. Za neustálého zpívání „žáby, žáby, jak si vlastně povídáte“ jsme pochodovaly nádhernými rovinami a už v deset hodin ráno jsme měly našlapáno asi pět kilometrů. Potkaly jsme nějakého fotografa – hned jsem toho využila, protože máme s Darinkou opravdu málo společných fotek a vrazila jsem mu do ruky svůj mobil. Chudák byl trochu zmatený, protože na displeji mobilu v úsporném režimu nic neviděl, ale fotku máme. 😊 Po čase jsme zase potkaly krávy, ale žádné zvláštní příhody s nimi nemáme, jen jedné podle Darinky tekla slza, protože byla daleko od svých kamarádek, tak se s ní potřebovala vyfotit.
Asi po sedmi kilometrech nás dohnali naši Češi Leňa s Míšou. Zjistila jsem, že jsou z Brna a že máme vlastně plno společných známých, protože obě s Leňou tancujeme. Darinka si Leňu hned adoptovala a měla druhou, rychlejší maminku s lehčím baťůžkem a já jsem měla co dělat, abych jim stačila, protože Darinka vybíhala a sbíhala jedno sedlo za druhým (naše pomalé tempo už teda nemůžu přičítat jí, ale velké krosně a mým silám). 😊 V průsmyku Forcella del Lago jsme zase potkávaly spoustu milých lidí, kteří už o nás věděli. Prý jsme legendy trailu a každý si Darinku zase fotil. Vůbec jsem to nechápala, najednou jsme byly slavné nebo co? Vždyť jen chodíme…😊
Sestup dolů k jezeru pod průsmykem byl docela náročný. Pro Darinku zase velká sranda, ale pro mě velký stres, bylo to hodně strmé sestupování po šotolině a vítr nám vůbec nepomáhal. S občasným naražením zadku jsme to ale zvládly až dolů, kde už na nás zase čekali Leňa a Míša. Přefiltrovala jsem vodu z jezera na polívku (stále oblíbené vlnité nudle) a dál jsme pokračovali spolu. Do dalšího sedla Forcella del Lagazuoi. Měla jsem výčitky, že jsme jim dost zpomalily tempo, ale na druhou stranu jsem jim byla vděčná, protože Darinka pořád něco Lenči vyprávěla, držela se jí za ruku a co bylo nejdůležitější – šlapala jak divá. A já jsem zatím mohla v kopci v poklidu umírat opřená o hůlky.
Když jsme došli do sedla, zkoumali jsme chvíli mapu, protože moje naplánovaná cesta se trochu lišila od jejich, ale nakonec se zdálo, že jejich trasa byla původní Alta via 1 podle knihy, takže bylo rozhodnuto. Opět nás čekaly krásné výhledy, Darinka už byla ale právem unavená, takže jsem začala vytahovat nosítko. V tom se ozval Míša s nabídkou, že si vyměníme batohy. Nést jeho 15 kg baťůžek a Darinku byl velký odpočinek pro mé tělo. Celou dobu jsem ale měla výčitky, že Míša kvůli mně trpí, protože mu krosna neseděla a všude ho to řezalo, nicméně byl hrdina a nechtěl mi ji vrátit, i když myslím, že mě musel proklínat (minimálně další den). Po velkém klesání jsme se utábořili pod kopcem pod Cinque Torri. Tábořili jsme kousek od soukromé chaty, kde byla i studánka, takže ideální místo na spaní. Chvíli jsme si ještě hráli s myšlenkou, že bychom vyšlápli k Cinque Torri a spali tam, ale… Byla jsem ráda, že jsme nakonec zůstali dole. Sil ubývalo. :-D
Na terase chaty jsme si udělali večeři a šli se uložit. My do našeho tarpu a Míša s Leňou do stanu vedle. Naše obydlí bylo u lesíka, na měkké trávě, tak jsem si říkala, že to bude klidná noc bez krav a že se na měkkém podloží krásně vyspíme.
Z ničeho nic mě uprostřed noci vzbudila štiplavá bolest na hlavě. Viděla jsem odběhnout jen stín huňatého ocasu. Liška. Poslepu jsem nahmatala dezinfekci v krosně a s myšlenkami na vzteklinu se snažila usnout. Samozřejmě to už nešlo, takže jsem si googlila, kdy na to umřu a tak. Za chvíli jsem už slyšela malé tlapičky na naší stanové plachtě. Vrátila se. Moje „HUŠ“ vzbudilo jak Darinku, tak naše spící kolegy ve stanu. Byla to pro mě naprosto nekonečná noc, po třetí už se zvědavá liška neukázala, nebo o tom aspoň nevím.
